infundibulum
... prostor nebo "rozhranní" (VII)
… aneb: prostor „kvalitativní“
*
Text na pokračování prvně publikovaný v roce 2005, na platformě bloguje.cz (zanikla roku 2012). Zveřejněné články o „prostoru a rozhranní“ jsou láskyplnou vzpomínkou na jejich autora. Stay in touch (wherever you are) … :-)
14.12.2005
… ANEB: PROSTOR „KVALITATIVNÍ“
Kde se tedy ocitá architektura jakožto kulturní disciplína? – Ve vakuu: v prosté absenci kultury, v nekončícím tunelu času po postmoderně.
Přesto si je třeba uvědomit nejenom tu skutečnost, že absence něčeho je stále jistou přítomností toho, co absentuje. Je si třeba uvědomit i to, že jak architekt, tak i „majitel super-prostoru“, to jest vlastník (v rámci vlastnického sociálního systému), jsou stále a pořád i lidé, a tudíž je absence kultury stále prožívána, i když stále slaběji a sekundárněji. Je nyní vskutku onou „jahůdkou na dortu“, jež nám stále zoufaleji chybí. Nežijeme tudíž v přítomnosti nějaké kultury, nýbrž jsme se propadli do bytí „v touze“ po kultuře – a tato touha je také tím posledním, co slovo „kultura“ drží v našem slovníku.
Jde však o situaci paradoxní – čím více se snažíme svou „žízeň“ po kultuře uspokojit, tím více narážíme na její faktickou absenci a jsme nuceni si tutéž „žízeň“ jakýmkoliv způsobem začlenit do onoho homogenního super-prostoru, jenž jediný nám zůstal. Mimo něj již totiž není žádné „existence“, což vede k jedinému: začlenění činností i produktů naší touhy po absentující kultuře do nitra fungování něčeho, co je jí zcela protivné a co by měla ve správných „vztazích“ ovládat, a nikoli být podřízena. Kultura se tak, přes veškerou naši snahu, nijak „neobnovuje“, nýbrž veskrze naší „toužebnou“ činnost samu spíše ještě hlouběji zaniká v nepřítomnosti zapomnění.
foto: www.archiweb.cz
A co tedy v této situaci architekt, architektura a „architektonický“ prostor?
Architekt si je stále mlhavě a instinktivně vědom, že architektura je „disciplínou“ kulturní. Matně „ví“, že pak by se architektura nemohla nijak lišit od technického stavebnictví a byla by jím nemilosrdně pohlcena, a samozřejmě: jakožto člověk „touží“ po kultuře. Snaží se „tvořit“.
Avšak: jak se „tvoří“ v kulturním vakuu? Jak se „tvoří“ v prostředí, kde se nikomu nedostává společně sdílených „pravidel“, „formy“ i „obsahů“, jež jsou východiskem, oporou a kontextem „rozhovoru? Skutečně – velmi těžko, ne-li vůbec.
Výše jsme se zmínili o dvou možných extrémech formace, především metafyzické, kultury: UZAVŘENÉ (či „STATICKÉ“) a OTEVŘENÉ (či snad „DYNAMICKÉ“).
Pravdou je, že každá konkrétní lidská kultura je směsí uzavírajících a otevírajících „motivů“ pohybující se na spektru mezi oběma myšlenými extrémy. Těmto myšleným extrémům pak odpovídá i tvořivá kulturní „praxe“, jež se v jejich kontextu odehrává.
1/ „UZAVŘENÉ“ TVOŘENÍ …
… směřuje k „dokonalosti vyslovení“ fixovaných obsahů při snaze o „dokonalost“ stejně fixovaných metod. Samozřejmě, že ona „dokonalost“ je v obou případech oním fiktivně-otevřeným „prostorem“, do kterého směřuje a „vybíjí se“ tvořivá „energie“. V toku tvorby z individua na individuum, z „generace“ na „generaci“ se tak nemění ani obsahy ani metody, nýbrž je usilováno o „dokonalost“ vyjádření pevně daného, a tedy tím, co se proměňuje, je jen a jen míra a kvalita této „dokonalosti“ uznaná a uznávaná všemi účastníky rozhovoru dané kultury.
Je jisté, že k takovému uznání je třeba nějaký hodnotící etalon, ve srovnání se kterým je ona „dokonalost“ měřena. A právě zde nalezněme hlavní znak „uzavřeného“ tvoření: jeho minulostní, k minulosti přivrácený charakter. Totiž tím, co je uznáváno za nejdokonalejší, se nachází zpravidla v hloubi minulosti celého toku určitého tvoření, kam je opět zpravidla „umístěni“ i jeho „mýtické“, archetypální výkony a tvůrci, jež pak zmíněný etalon „tvoří“. Odtud je právě tvořené, přítomné „časově logicky“ něčím, co má nejmenší šanci na „dokonalost“ a od budoucího lze opravdu „těžko něco čekat“, protože „dokonalé“ bylo již vytvořeno, zatímco přítomnost a budoucnost se tuto dokonalost snaží pouze „napodobit“. To ovšem neznamená, že by se nic z budoucího či přítomného nemohlo nikdy stát součástí „sféry“ etalonu. Jistě, že může, ovšem jen tehdy, až se ponoří v toku času do minulého – čím je tvořivý akt a jeho produkt „starší“, tím větší „šanci“ má k tomu, aby byl uznán „dokonalým“ či „dokonalosti“ se „blížícím“.
2/ „OTEVŘENÉ“ TVOŘENÍ …
… je oproti „uzavřenému“ v toto hlavním, temporálním znaku zcela převrácené – je především budoucnostní, je vrženo a vrháno k budoucnosti. V kontextu otevřené kulturnosti jsou, jak již víme, přítomna pouze nejobecnější metodická pravidla a zcela nezbytné obecné obsahy, jež jsou na tato pravidla vázána. A celý zbytek je pak zcela „napospas“ dané kulturní tvorbě. Předmětem tvoření je zde tak doslova vše, a to tak, že celý tok tvoření „vypadá“ jako vyplňování prázdného „prostoru“ obsahem, který ještě není a nikdy nebyl přítomen. Odtud plyne, že „nové“ je vždy očekáváno a předem hodnoceno jakožto možnost na to, být „lepším“, a to v zásadě bez nutnosti předchozí shody mezi účastníky rozhovoru o tomto očekávání a hodnocení.
Ovšem i zde potřebujeme nějaký etalon k tomu, aby mohlo být rozhodnuto, zda ten či onen tvořivý čin vedl k „pokroku“ směrem k „lepšímu“. Ale v tomto případě nemůže být zanořený v minulosti, protože minulé je zde vždy již „překonané“, a tudíž tím, co je zde měřítkem, je právě aktuálně, přítomně „platné“, a tedy právě a přítomně překračováné a „překonáváné“. Samo toto „překonání“ je pak chápáno dvojím možným způsobem: jakožto úplné škrtnutí přítomného jakožto „špatného“ a jeho zahrnutí ke „zbytku“ minulého na straně jedné a jakožto zahrnutí do nového tvořivého činu tak, že tento nový čin staré-aktuální zahrne a připojí nějaký nový zásadně podstatný „vklad“, na straně druhé. Pravdou je však opět to, že se tyto dva způsoby zpravidla doplňují a prolínají. Vcelku je zde tedy platné, že shromaždištěm „dobrého“ je v případě „otevřeného“ tvoření aktuálně přítomné a hlavně budoucí, což je pravý opak k tvoření „uzavřenému“.
Pozorný čtenář pochopil, že „otevřená“ tvořivost v kontextu otevřené kulturnosti je vskutku výjimečná – ne-li zcela unikátní. Kde, že? No jistě, v Evropě, a to v zahájení řeckou metafyzikou. Tato skutečnost nás však na tomto místě nezajímá – my v této chvíli směřujeme k závažnému dotazu:
„Co zbude z budoucnostně orientované kultury, ztratí-li svou dynamiku kontinuálního kumulativně-negativního růstu a postupu směrem k ‚lepšímu‘? “
Odpověď: „Naprosto nic! “ Proč? Jednoduše proto, že všechny „výsledky“ otevřené kultury jsou vlastně vždy již negovány, a pokud zmizí kontinuální děj „pokroku“, pak mizí i celá tato varianta kulturnosti jakožto celek – v celém svém obsahu i formě a především: ve svých dějinách. „Vývoj“ se rozpadá.
A co se v tomto případě stane s „otevřenou“ tvořivostí? Odpověď: rovněž zcela zmizí, protože již nemá onen kontinuální proud, do kterého by se svými činy začlenila. Tvorba „nového“ tak, bez sjednocujícího nejobecnějšího formálního a metodického celku, přestává být tvorbou „lepšího“ a stává se zcela difúzním a konfúzním „výkřikem“ jednotlivce, jež na nic nereaguje a o nic se neopírá, stejně jako nic nepopírá, a na který se nedá reagovat, protože není „v čem“. A tím mizí i veškeré „otevřené“ tvoření vůbec – stává se „nesmyslným blábolením autistovým“.
A ve stejné a téže situaci je i současný architekt a architektura. Současná architektura a architekt „blábolivě tvoří v“ ze všech kulturních „předpisů“, omezení a smyslů zbaveném, a tedy zcela amorfním, homogenním „prostoru“, a to: zcela libovolně a frivolně v celém, ničím neomezeném, spektru možností a variací od těch „nejumírněnějších“ až po ty nejbombastičtější. Obojí se vrhá do „tvorby“, která již dávno nemá jakýkoli smysl, který by mu formálně a metodicky jednotný kontext kultury mohl dát, se snahou vytvořit „něco nového“, „něco zvláštního“ s cílem pokračovat v evropském „tradičním“ novismu a futurismu. Při tom však produkují nejenom stále větší hromadu bez ladu a skladu, hromadu vskutku „originalit“ – „originalit“, které nepřekračují „záměr“ a „mysl“ tvůrce samotného. Vzniká tak jen a jen smutná a šedivá zmatenost „individualit“ až na abstraktní dřeň významu tohoto slova – nesmyslná diskontinuitní směs rezultující v úmornou frustrující stejnost a vyprázdněnost.
foto: www.archiweb.cz
Ovšem ani zde celá věc nekončí: je totiž tato zcela a absolutně „otevřená“ tvořivost opravdu tak otevřená? V jistém smyslu ano – ovšem jen a jen v tom „směru“, ve kterém je zbytečná a zcela „neúčinná“. Naše čistě civilizační současnost totiž bývalou kulturu dílem absorbovala, totiž v těch případech, kdy její dotyčné „složky“ byly převoditelné na technické fungování, a dílem vyřadila z jakékoli „účinnosti“, z jakékoli platnosti a respektovatelnosti, čímž v tomto díle z kultury udělala jakousi soukromou „zálibu“ či „úchylku“. Neabsorbovatelné „zbytky“ pak v tomto „ghettu“ pomalu vymírají na úbytě, aniž by si toho kdokoli všiml.
Do podobného „vnitřního exilu“ je pochopitelně uzavřena i kulturní architektura a architekt. V tomto místě vskutku říkám: „kulturní architekt“, a míním tím onoho po kultuře, a tedy i architektuře, „žíznícího“ architekta, který stále „tvoří“ i mimo platný kontext jednotícího kulturního rámce a odmítá se, byť je instinktivně a nereflektovaně, architektury vzdát ve prospěch čiré techniky. „Žíznící“ architekt tak nutně „žízní“ po přeludu, který se jmenuje: „osvícený investor“, jež by architektovi umožnil jeho tvorbu uvést ve skutečný čin – takový „osvícený investor“ je pak tím jediným, co může kulturnímu architektovi dovolit přežít.
Je něco takového smysluplným? má cosi takového „šanci na úspěch“?
Jistě, že nemá – mimo souvislost jednotící kulturnosti totiž nemají architektovy kreace, mimo něj samotného, žádnou „cenu“ už jenom proto, že tyto kreace jsou „napsány“ v architektově „soukromé řeči“. „Osvícený investor“, který „podpoří“ architekturu pro architekturu samotnou, je dnes fikce, jež se může stát skutečnost jen v opravdu výjimečných případech, a to snad jen díky nějaké paranormální komunikaci mezi opět výjimečnými individui, jež tak vytvoří vnitřně dvojitou „monádu bez oken“.
Nakonec vše dopadne opět a jen tak, že sama „tvorba“ kulturního architekta se stane opět a jen prostředkem, a nikoli cílem, to jest tak, „jak by to mělo být“, a tudíž se stane instrumentálním prostředkem uvnitř civilizačních dějů.
Jak? – Jednoduše: architektova kreace je použita a užita jako nástroj v situacích a pro ty účely, kdy je třeba nějaké „zvláštnosti“ či „individuálnosti“ k dosažení nějakých, jakýchkoli cílů – to jest v případě architektury jakožto oboru dotýkajícího se stavění budov: prezentace či „zviditelnění“ investora. Zde a jedině zde je „segment trhu“ pro našeho nyní již pseudo-kulturního architekta a jeho „tvorbu“. Jeho „tvorba“ je tak doslova degradována na úroveň a do podoby činnosti třeba a kupříkladu reklamní agentury, jejíž úspěšnost je měřena počtem úspěšných reklamních kampaní (v případě architekta „realizací“), a pro kterou je tudíž každá další taková úspěšná kampaň (v případě architekta „realizace“) sama sebou reklamou na ni samotnou (v případě architektury pochopitelně: „architektonický atelier“). Architektura se tak v koncích stane opět zcela „vedlejší“ – a jsme zpět tam, kde jsme „začali“ – u zcela amorfního super-prostoru super-fungování, jenž je svorně formován ve dvojitosti investora a architekta s jediným cílem: reprodukcí „kapitálu“.
„Formování“ prostoru, ono pověstné „vytváření“ prostoru je tak, ať chceme či nechceme, prostředečně instrumentální a nebere se v něm ohled doslova na nic – ani na přirozenost, ani na již bývalou metafyzickou kulturu a kulturnost – přičemž jakákoli „tvorba“ v drtivé většině je předstírána jakožto součást „prezentace produktu“. „Formovaný“ či „vytvářený“ prostor jakožto tento „konečný produkt“ (za který je konečně zaplaceno) je „formován“ vskutku a jen s dvojím ohledem:
1/ …. aby byly splněny základní a potřebné technicko-civilizační funkce stavby s tím, že do tohoto fungování jsou jakožto fungující věci začleněni i lidé jakožto individua či jejich větší nebo menší skupiny.
2/ …. aby byl efektivní investicí, z hlediska jak investora tak i architekta či architektonického atelieru.
Tomu ovšem odpovídá jak metoda tvorby takového „prostoru“, tak i jeho výsledné „fungování“ a „tvar“, což obojí je zcela vykořeněné a irelevantní k člověku a lidskému společenství jakožto takovému v jejich přirozenosti. Metoda „formování prostoru“ je tak hlavně „pohledová“ – „eidetická“ (EIDOS – „vzhled“), a nikoli náhodou dnes plně podporovaná technologizovaným navrhováním s pomocí výpočetní techniky, jež umožňuje tento „vzhled“ či „pohled“ vygenerovat ještě dříve, než je stavba postavena, či dokonce: než se rozhodne, zda se vůbec bude stavět. Skutečnost, že tato pohledovost a pohlížení je zcela mimo-lidské a ne-lidské či stylizované do jakéhosi supra-reálného „oparu“ mimo jakýkoli lidský život, není totiž vůbec „na závadu“. Naopak: tato pohledovost je hlavním prostředkem prodeje a uplatnění projektu, protože investor jím získává hlavní informaci o zboží, do kterého investuje. Současná architektura tak „staví“ především a hlavně, ne-li jedině – „pro oko“, „pro pohled“.
A co má být tímto „pohledem“ viděno? Jistě, že „zformovaný prostor“ – zformovaný tak, aby byl „vidět“, aby se ukazoval ve své obnažené funkci – v její síle, v její moci a její „nepřekonatelnosti“, jež je „nepřekonatelností“ především investora, který tak tento prostor nejvlastněji zformoval. A je při tom lhostejné, zda tímto investorem je nadnárodní superfirma či rodina akulturních zbohatlíků a zda jde o superhotel či o rodinný dům.
foto: www.archiweb.cz
Architektura tak již fakticky skutečně neexistuje – je pouze předstírána: tu „skromně“ a „tiše“, ale hlavně – bombasticky. Byla již fakticky zcela absorbována fungováním civilizace. Přízračný pozdně metafyzický sen funkcionalistů se tak skutečně vyplnil, avšak rozhodně jinak, než si sami představovali. Funkce totiž člověka „neosvobodila“ a ve svém „zjevu“ ho neobklopila krystalicky čistou „krásou“ znějící třeskutou „pravdivostí“, nýbrž si ho zcela podrobila a obklopila nesnesitelností ostentativně demonstrované moci, jež ho ovládá, vykořeňuje a používá jakožto jakoukoli jinou věc. Architektura byla vždy mocným nástrojem formování lidské existence, avšak nikdy nebyla ve službách takové ničivosti, jak je tomu dnes – ve své zcela technizované a civilizované podobě: ve své podobě koncové či dokonce posmrtné.
Je to smutný mezi-závěr?
Jistě, že je. A existuje ještě nějaká jiná možnost? Snad. Já této možnosti říkám: „návrat k heterogenitě“ – ano, doslova „Návrat“ k heterogenním prostoru, k prostoru „kvalitativnímu“, který není a nemůže být nijak formován, utvářen či vytvářen. K prostoru, který je „daný“ a který nás „předchází“ tak, že je založen ve struktuře naší existence – jakožto existenciál v celku své konkrétní komplexnosti. A tedy prostor, který člověk pouze rozeznává, kterému „naslouchá“ a jenž ve svých věcech, a tedy i ve svých stavbách, pouze vyslovuje tak, aby vystoupil ve svých „roz-hran-ních“ jakožto lidské obydlí – jakožto prostor, či přesněji prostory, ve kterých člověk v toku svého konkrétního života „bydlí“.
Hle: možnost architektury jakožto „služby“ lidskému bydlení v zakořeněnosti jeho existence.
GeoN
___
… kus řeči:
vsuvka (psovod – Mail – WWW) Vloženo 08.02.2006, 23:57:03
…dočetl jsem až sem…
budu pokračovat…, nicméně vsouvám: některé „věci“ (promiňte) prostě…..
….nevíte.
Re-psovod (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 09.02.2006, 01:59:05
… určitě, jistě!!! …
PS Re-psovod (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 09.02.2006, 02:29:35
… ještě, aby nedošlo k nedorozumění … tématem toho textu není ani post-moderna, ani „současný stav architektury“, ale prostor tak, jak by mohl být pro architekturu …