infundibulum
... prostor nebo "rozhranní" (VIII)
… aneb: „pozitivní“ východisko
(foto: s díky Aničce a ostatním přátelům :-)
Nu dobře tedy: prokousali jsme se „negativní“ přípravou – nyní se pokusíme vysledovat „pozitivní“ alternativu. Slovo „vysledovat“ je opravdu na místě, protože se budeme snažit nic si „nevymýšlet“ – nebudeme „konstruovat“, a to je jistě velmi obtížné. Budeme se spíše snažit „rozpomenout“ – probudit zapomenuté ze zapomenutosti tím, že budeme naslouchat v naději, že zaslechneme jeho tichounký hlas.
18.12.2005
… ANEB: „POZITIVNÍ“ VÝCHODISKO
*
V závěru předchozího dílu jsem se zmínil o tom, že alternativou homogenního prostoru konstruování, jenž není v zásadě ničím jiným, než prostorem „holého“ fungování, může být prostor kvalitativní – heterogenní. V takovém prostoru se ovšem jakéhokoli konstruování a fungování musíme jednoduše vzdát, protože je vždy již předchůdně „rozkreslen“ v otevřené „souvislosti“ kvalit. Mluvit o „prostoru“, to jest „jednom“ prostoru, je tak v tomto případě zásadně nesprávné, neboť jde vždy již a předchůdně k doteku prostorů, jež jsou na sebe nepřevoditelné a neredukovatelné, a právě proto s nimi není možné jakkoli manipulovat, „konstruovat z“ a „v“ nich a hledat mezi nimi nějaké „funkční vztahy“, pokud bychom je neměli jejich kvality zbavit, a tedy zničit: homogenizovat je.
Ovšem jak „máme“ takový heterogenní „prostor“ jakožto otevřeně pokračující dotýkání se prostorů? Jak jim vůbec rozumíme? Máme něco takového „jen tak“?
Jistě, že nemáme. Tento předchůdný, a tedy zatím velmi vágní pojem, je samozřejmě již produktem našeho reflexního abstrahujícího myšlení, který jsme již vydobyli „z něčeho“ jiného – totiž, jak lze čekat: „z“ přirozeného světa.
Oh, ano – téma „přirozeného světa“. Téma velké a „okouzlující“, a hlavně: bezmezně nesnadné. Nesnadné v tom, že je ho možné každým neopatrným, byť třeba zcela „nevědomým“, krokem, zničit jeho převratem ve věcný konstrukt. Abych pravdu řekl: domnívám se, spolu s mnohými jinými, že přirozený svět ani „běžnými“ způsoby, to jest způsoby kořenícími v evropské metafyzické tradici (evropská filosofie, vědy, vědo-techniky a techno-vědy), myslet nelze. Přirozený svět totiž není ničím od předmětného myšlení – není to totiž nikdy náš předmět. A v tom je ona převeliká potíž.
*
Hle … a tuto potíž nutně „dědí“ i architektura. Důvod je vskutku snadný: člověk nebydlí nikde jinde než „v“ přirozeném světě. Jako „subjekt“, a tedy jakožto věc, sice mohu fungovat v tom či onom věcném systému, a to lhostejno jakém – avšak toto fungování není bydlením. To je jen cosi, co má bydlení sloužit, ale s bydlením samotným v jedno nespadá. A odtud tvrdím:
Architektura má za svůj „předmět“ lidské bydlení v přirozeném světě, a to s ohledem na vytváření věcí, „ve“ kterých člověk bydlí. Tyto věci bychom mohli obecně označit slovem: „obydlí“, jakožto věci, „ve“ kterých člověk nejvlastněji bydlí „uvnitř“ přirozeného světa, a vzhledem k němu, a které by toto bydlení měly vyslovovat.
Obydlí vytvořené architekturou by tak nemělo být předem „plné“ obsahů a významů, jež by do něj architektura (a architekt) vložila, nýbrž by mělo být vytvořeno „prázdně“ tak, aby bylo, právě naopak, schopno významy a smysl lidského bydlení v jeho konkrétní situovanosti přijmout, „nasát“ a „udržovat“ v sobě tak, aby překračovaly limity toho konkrétního lidského bydlení, ze kterého tyto významy pocházejí, a vstupovat tak do vlastního, „nového“ života, jež jednotlivý konkrétní lidský život překračuje a zahrnuje ve významech, jež v obydlí zanechal. V tomto smyslu se obydlí stává vskutku „Archou“, v níž je smysl „ukládán“ až za horizont lidské existence – za horizont smrti.
Obydlí by tak nemělo být tvořeno a stvořeno jakožto výraz (či vyjádření) architektury (architekta), a už vůbec ne jakožto výraz (či vyjádření) aktuálního stavebníka (toho, „pro koho“ je obydlí tvořeno), nýbrž by mělo být tvořeno „z“ a „do“ otevřeného horizontu přirozeného světa a jeho významů a smyslu tak, aby aktualitu jak architekta, tak stavebníka mělo možnost překročit a zahrnout.
Zahrnutí aktuality je samozřejmě míněno dvojmo: „časově“ a „prostorově“.
„Časově“ je pak aktualita zahrnována prvotně a především minulostně, v jeho zakořenění vzhledem k minulému, to jest k našim „předkům“ jakožto zdroji a „základu“ našeho života – k „předkům“ jakožto bytostem svrchované úcty. V druhém pak budoucnostně, vzhledem k budoucímu jakožto k našim „potomkům“, jež „z“ našeho života pocházejí, koření v něm a budou v něm kořenit, jakožto k bytostem naší svrchované lásky, péče a zodpovědnosti.
„Prostorově“ je přítomné zahrnováno v prvním „kroku“ vzhledem ke společenství, v němž se toto či ono konkrétní bydlení „děje“ – k tomu, čemu říkáme „obec“. K němu se totiž obydlí staví svou vnější „tváří“, a tudíž by tato vnější „tvář“ měla být tomuto společenství „oddána“ tak, aby s ním vedla rozhovor ze základů, jež tento rozhovor předpokládá, a vyjadřovala tak jediné: totiž to, že ten, kdo bydlí je členem společenství, jehož je, tímtéž členstvím, vnitřním účastníkem. Obecné, to jest obci přináležející a v ní zakotvené, by tak mělo být pro „tvář“ domu zavazujícím předně a především, a teprve až „poté“ a „z“ této předchůdné shody (a prostředky této shody) by mělo pramenit vyslovení „individuálního“ bydlení toho, kdo bydlí. „Individuální“ by se tak mělo k obecnému opět obracet především a prvně – s úctou a respektem.
Druhým „krokem“ jde pak samozřejmě o zahrnutí vzhledem k ne-lidskému a vně-lidskému. Je-li „respekt“ k lidsky obecnému do značné možnosti a míry formován možnou shodou (možnou shodou obce), pak zde se ocitáme v „poli“ zcela odlišném. Zde je „na místě“ pouze a jen „respekt“ předchůdně bezvýhradný – obydlí by mělo být „vloženo“ do „krajiny“ tak, aby tuto „krajinu“ nijak nenarušovalo, a pokud, tak nejmenším nutným a nejméně „kvalitním“ způsobem. Bytosti vnějšího světa, bytosti „krajiny“ – lhostejno jak mocné a vlivné – by měly požívat nejméně takové úcty jako „předci“ našeho závazku minulostně časového.
(foto: s díky Aničce a ostatním přátelům :-)
*
„Podivné“? Nikoli – toto vše jsou „vazby“ a „závazky“ (a to zdaleka ještě nikoli všechny), jimiž je jakékoli tvoření lidského obydlí, jakožto předchůdně prázdné „schránky“ lidského bydlení, bezpodmínečně vázáno, má-li být vůbec jeho uskutečnitelnou možností. Již zde se ukazují bezvýhradné „limity“ kvalitativního „prostoru“ a již zde se ukazuje, čím by „v“ takovém „prostoru“ architektura měla a mohla být:
Měla by být tím, kdo naslouchá těmto přirozeným „limitům“ lidského bydlení, tím, kdo je vyslechne, a nakonec i poslechne ve svém vytváření toho, co by se teprve mělo stát lidským obydlím. „Úspěchem“ architektury tak není v tom, jak ta či ona „stavba“ vypadá (v těsné přítomnosti jejího dostavění), ani to, jak funguje vzhledem k jakémukoliv systému věcného fungování (a tak podobně a dále), nýbrž v tom, jakého „věku“ se „stavba“ ve svém životě obydlí „dožije“ a jakou masu a kvalitu „obydlenosti“ je schopna a ochotna nést, unést a podržet tak, že ji ve svém životě vyslovuje – napříč času a prostoru života lidského. Proč by tak mělo být?
No jednoduše proto, že právě v takovém obydlí se nám „dobře“ bydlí – a takové „dobré“ bydlení by mělo být ctižádostí architektury a architekta.
Architekt tak, „z hlediska“ přirozeného heterogeního „prostoru“, není, a ani nemůže být, nějakým „tvůrcem“ čehokoli „nového“, nýbrž je mnohem spíše trpělivým „posluchačem“ minulého a tlumočníkem toho, co toto „minulé“ říká, ostatním (totiž: členům obce, jeho obce) tak, aby tito byli schopni nalézt přítomnou shodu, jež se nesmazatelně zaryje do budoucího.
(foto: s díky Aničce a ostatním přátelům :-)
*
Dobře tedy. Předchůdně a obecně jsme „načrtli“, co se pokusíme myslet pod titulem heterogenní „prostor“. V příštím díle, pokud nás nebudou rušit peripetie reality, můžeme začít s přesnějším „popisem“.
POKRAČOVÁNÍ >>>
Vyrobil: geon 18.12.2005, 18:18:00