Tisíce lampiček

Stalo se, že můj milý Jirka mě minulý týden opustil. (Přesně to bylo 30.4.2015 kousek po třetí hodině odpoledne.) Ulít s čarodějnicemi, je pryč a já si od té doby přijdu jak v Jiříkově vidění … neb ptám se si: Přežiju to? Jak? … No, to teprv asi uvidím, protože Jirka byl můj, moje Ty, moje, jak řekla jedna z Jan, „středová tyč“, můj Kolouch …

*Momentka II.

Tisíce lampiček

krvavou stuhou protkalo noc

přes slzy viděnou.

Tisíce vzpomínek

razí si cestu

bouřlivou hladinou

tmy.

Jiří Novotný – „Podzimní trilogie (tři roky života)“, podzim 91

*

Píšu toto, aby se lidé dověděli, že je pryč, a aby věděli, proč mám tak oteklý oči a proč jsem vychrtlá a bledá… Chtěli jsme spolu, až se znovu přistěhujeme do Prahy, pokračovat dalším článkem, jen jsme netušili, že to bude tak bolet. Uff … co se dá dělat, je to, jak to je … je mi smutno, jsem nešťastná a vůbec nevím, co s tím tady … Ne, že by na tom teď záleželo … Budu muset něco vymyslet … a smutek převršit, převrstvit a přepracovat … mám co dohánět, Jiříku.

Říkala jsem si, že budu postupně číst a zveřejňovat (nějak) jeho texty, protože Jirka „to měl totiž vymyšlený“. To říkal on, ne já. :-)

Tak … mějme se.

Exhumovali myš

Přijeli učenci z celého kraje

Exhumovali myš

Aby byla slavná …

* *

Po pěti letech bez dvou dnů připisuji, že … zármutek se nedá NIJAK přehlušit, převršit, převrstvit ani přepracovat … bohužel, nebo bohudík? Kdopak to vlastně může vědět, že jo …; -)

* *

Po deseti letech bez tří dnů … říkám si, že bych mohla o Jirkovi něco připsat, když už sem tak autisticky dávám jeho texty, slušelo by se to. „Dlužím“ mu za mnohé … Nejsem kdovíjaký „psavec“ a udělám to z preventivních důvodů – než všechno zapomenu.; -)

* *

„Deset a půl roku a stovky snů, které měly jedno společné – že tě hledám, nemůžu se dovolat, číslo neexistuje, pořád jej vytáčím. Teprv teď o tobě dokážu napsat pár slov. Je mi tolik, co tobě bylo, když jsme se naposledy viděli.“