... o umění

Nedopsaný textík souvisí s jedním větším textem o architektuře, který bych ráda nějak zveřejnila / publikovala /… nebo i vydala (?) :-) … No, uvidíme, musím jej ještě oprášit, dream on! :-)

6.11.2006

aneb: … znovu „bytost“ a „věc“ (1)

… zabrousili jsme s midewiwin, jen tak mezi řečí, „na umění“ …

… prostřednictvím snu, iluze a triku „o mimesis“. Už tu sice „o tom“ :-) řeč je (v již dokončeném, avšak ještě ne cela oblogovaném, textíku: „… o architektuře“, psaném pro Blue – o němž netuším, zda ho ještě dobloguji), avšak asi by bylo dobré podat „základní informaci“ o-tom, co takhle mohu mít (nebo snad „můžeme mít“) pod titulem: „umění“, na mysli …

*

… kdo dostatečně „správně“ zachytil diferenci mezi „bytostí“ a „věcí“ („GeoNický Slovníček“: … bytost a věc), snadno pochopí, že „umění“ se týká „věci“ – čeho také jiného. Vždyť nám „tam“, i v té naší milované češtině, pěkně zní:

… „umění“, „um“, „umět“, „umělé“ … ba právě: … „umělé“ … čili: … „vytvořené“ … „stvořené“ … hle: … „udělané“ …

… a to vše se týká našeho „dělání“ věcí … ano, našeho … lidského … jiné bytosti, které by „dělaly“ věci, srovnatelným způsobem a v podobné intenzitě a rozsahu, jsme ve světě ještě nepotkali …

… ledaže by mi něco uniklo … v tom případě mě upozorněte … :-)

… oh ano: … někdo by jistě připomněl „bohy“ a „Boha“ … jistě, dobře … ale „ty“ či „Onoho“ ve světě nějak nepotkáte, že ano? … pardon: … tato „hypotéza“ je „zde“ jenom jako „objekt“ – nikoli jako mínění …

*

… nene, nezačnu se vrtat ve všeliké „typologii“ lidského „dělání“ a „vytváření“ … a to až „ke starým Řekům“, tedy po výtce „k“ Aristotelovi především – jak je „úporně“ zvykem. Kdepak … už tam není, o čem mluvit … již zde je „vše“ již „z gruntu pokažené“ …

… vezmeme to „jinak“ … rovněž „z gruntu“: … od věci „samé“ … :-)

*

… rozdíl mezi bytostí a věci je vskutku „ontologickým“. Je-li „ve světě“, jsme-li schopni se setkat-s nějakým „generálním“ rozdílem-mezi nějakými „druhy jsoucna“, pak je to právě tato diference … diference: „bytost/věc“ …

… nejde tedy o nějakou: „ontologickou diferenci“, jež ve svém „napětí“ svět „překračuje“ … jde o diferenci zcela „světskou“ … a opravdu MEZNĚ „světskou“ …

… „generálnější“ diferenci totiž nenajdeme, vykazatelně, i kdybychom se rozkrájeli na „tahle-malinké-kousíčky“ – v zásadě je pseudo-pojem „jsoucno“, kterým si tak neohrabaně pomáháme, nesmyslným výmyslem naší schopnosti (poděkujme našemu jazyku, naši schopnosti „řeči“) vytvářet „abstrakta“ …

… slovo bychom měli … ale význam, denotát a smysl … kde nic, tu nic …

… a není divu, protože ve světě nic takového jako „jsoucno“, dle „definice“: „… to, cokoliv, co jest …“ … není a být nemůže. Všimněte si: bytí „zde“ bylo transportováno a transponováno „do“ bytosti …

… bytí „zde“ vystupuje jako „určení“ bytnosti … v tom je totiž ten „non-sens“ – běžně, v našem běžném živote, jsme schopni, a také to zcela běžně užíváme, „rozlišit“ (vlastně zcela mimi jakoukoli reflexi – jaksi „přímo“), „že“ něco „je“, a „co je“. Pseudo-pojem „jsoucno“ toto dvojí mísí, a tím vyvolává zcela absurdní „konfúzi“ v pravém významu tohoto slova …

… hleďte:

… „… jsoucno jest …“ – tím vyjadřujeme bytí jsoucna …

… „… jsoucno jest …“ – takto vyjadřujeme bytnost jsoucna …

… „… bytí jsoucna = bytnost jsoucna …“ – … mezi-„závěr“ …

… a protože „jsoucno“ je vskutku, jak chceme myslet a mluvit, „rodem“ vskutku „nejvyšším“, pak bytí a bytnost jsoucna jsou rovněž bytím a bytností takto „nejvyšší“, a tudíž jde o bytí a bytnost „vůbec“ … bytí a bytnost nejobecnější, „nejgenerálnější“ …

… závěr:

… „… bytí = bytnost …“ … a to zcela „generálně“ …

Pseudo-pojem: „jsoucno“, tak do důsledku vzato, tedy pokud bychom ho „brali vážně, popírá naše zcela běžné, nitrosvětské rozlišování bytí a bytnosti („ŽE-/někde/-toto (to a to)-je“ a „CO-toto (to a to)-/někde/-je“) … či přesněji:

… zcela stírá tuto diferenci mezi bytností bytím něčeho, s čím se ve světě setkáváme a setkat můžeme.

Pseudo-pojem: „jsoucno“, nás tedy KLAME (… tedy může nás klamat stejně a hlavně, jako nás prostřednictvím něj může NĚKDO klamat – třeba my sami sebe …) – nic takového jako „jsoucno“ ve světě NENÍ – nesetkáváme se ničím takovým: … alespoň jsme se s ničím takovým nesetkali, tedy já osobně určitě ne … a pokud se někdo-někdy s tímto „jsoucnem (jakožto jsoucnem)“ setkal, tak bych byl velmi „vděčný“, kdyby mi to nějakým způsobem vykázal …

… tedy takové setkání se mi „zprostředkoval“ … :-)

… „k“ čemu tedy takové slovo „máme“ … „k“ čemu si slovo: „jsoucno“, ve svém jazyce a jazykem vytváříme?

… snadné: … vytváříme si ho, jakožto „jazykovou“ věc, jako berličku … jako prázdné slovo poukazující k jakési „dummy-entitě“, pomocí které mluvíme o čemkoliv, s čím se setkat, ve svém životě a tedy ve světě, můžeme a míníme, že se můžeme setkat …

… to je „vše“ … :-)

… vytváříme se doslova spousty takových pseudo-slov a pseudo-pojmů, jež nám psedo-zastupují podobné „dummies“, které pak „myslíme“ – jakoby to „něco-bylo“, i když nic takového není. Jde o nástroje naší komunikace, našeho hovoru – nic více, nic méně – nástroje, a tedy VĚCI, které jsme si k nějakému účelu, totiž právě k hovoru, vytvořili …

… v tomto případě ze slov našeho jazyka jakožto výchozího „materiálu“ …

*

I pseudo-pojem „jsoucno“ je naše věc, stejně jako všechny naše pojmy (tedy i ty opravdové) – je produktem našeho „umu“ vytvářet věci, byť to jsou i tak „těkavé“ věci, jako jsou slova a to, co je jimi míněno. Pseudo-pojem „jsoucno“ je pak takovým jazykovým instrumentem, kterým „shrnujeme“ vše to, s čím se můžeme setkat …

… co je MEZNĚ vždy buď bytost, anebo věc …

… pokud se mě budete ptát:

„… co je to bytost? …“

… pak Vám, pokud Vám v koncích nebudou stačit mé „definice“ uvnitř našeho hovoru, bytí a bytnost bytosti vykáži tak, že Vám nějakou bytost UKÁŽI … „někde“ ve světě se „zajdeme podívat“ … a vy „uvidíte“ bytost …

… pokud se mě budete ptát:

„… co je to věc? …“

… pak Vám, pokud Vám v koncích nebudou stačit mé „definice“ uvnitř našeho hovoru, bytí a bytnost věci vykáži tak, že Vám nějakou věc UKÁŽI … „někde“ ve světě se „zajdeme podívat“ … a vy „uvidíte“ věc …

… ale pokud se mě budete ptát:

„… co je to jsoucno? …“

… pak Vám asi nikam „neodvedu“ … a nic Vám neukáži …

Jednoduše vzato:

… ve světě není žádná „množina“ čehokoli, s čím se můžeme setkat, kterou bych mohl „vymezit“ jako „jsoucno“, byť bych si mohl nakrásně „myslet“, že „jsoucno“ je „vše“. Množina „bytosti“ a množina „věci“ jsou totiž KONEČNÉ – množina „vše-jsoucí“ ovšem už nikoliv – množina „vše-jsoucí“ již ve světě není.

Jistě, že si „můžeme říci“:

I množina „bytosti“ je mi jako celek nedosažitelná stejně, jako nepotkám ve světě „bytost jako bytost“ … a stejně myslím pojem „bytost“ a užívám toto slovo jako „validní“. Tak proč by to nešlo se „jsoucnem“, že ano? … vždyť je to LOGICKÉ (!!!) – (tedy „slovní“, „jazykové“ …? … :-)

… omyl a klam … (naší „tvořivosti“ :-)

… vzato důsledně není diferencí mezi „bytostí“ a „věcí“ v nějaké obecnosti bytnosti (tedy: „co“) a dokonce ani v bytí (tedy: „že“), nýbrž právě a jen ve ZPŮSOBU (tedy: „jak“). Kdybychom „hledali“ nějaký další „rod“ nad „bytostí“ a „věcí“, který by je uzavřel do nějaké „universální celistvosti“, pak bychom tak museli učinit opravdu jen a jen tak, že bychom identifikovali (či spíše smísili) „bytí“ a „bytnost“ tak, jak je to v naší „tradici“ zvykem …

… za cenu dokonalého SETŘENÍ toho, JAK obojí je … totiž: … zásadně odlišně … hle: … diference … ovšem nikoli v bytí či bytnosti …

… vše, s čím se ve světě setkáváme, nějak je – tím svým a jedině svým „způsobem“, a to bez ohledu na to, do jaké „výšky“ či „hloubky“ obecnosti. Toto „jak“ je tím „v čem je zakleta“ vlastní SVOJSKOST bytí – sevřenost „vlastní“ jinakosti i stejnosti vůči jinému.

V diferenci „bytost/věc“ jsme „jazykově“ setřeli již VŠECHNY jiné diference KROMĚ doslova PODSLEDNÍHO a NEJVYŠŠÍHO rozdílu ve způsobu bytí!!!

… odtud pak jsme schopni stále nitrosvětsky odlišovat a „odvozovat“, a to PRÁVĚ a JEN od této diference ve způsobu bytí, dvě různé bytnosti („bytost“ a „věc“) při tom, že obojímu přikládáme tentýž „holý fakt“, „holý klad“ bytí. Zde je ovšem si uvědomit právě a především tu skutečnost, že jinak je již jakkoli „vlastní“ bytnost obojího již:

… zcela prázdná … „v obecnosti“ vy-prázdněná – z jakékoli bytnosti zde zůstává jen a jen „prázdná slupka“ držená „Z VNĚJŠKU“ jenom a jen oním „jak“ … (!!!) … odstraňte tento poslední nitrosvětský rozdíl, avšak nedostanete nijaký „vyšší rod“ – dostanete: … „jsoucno“ … indiferentní NIC … „pouhý klad“ bytí ničeho, jež by „měl být“ „něčím“ …

… zcela prázdný pseudo-pojem, který nemá žádného vyplnění … a mít ho nemůže, protože nic takového ve světě není!

Není divu, že se v evropské metafyzické tradici tak často zcela konfúzně mísila slova:

… „bytost“, „věc“ a „jsoucno“ – byla to náhoda? … jistě, že nikoliv: … byl to ZÁMĚR metafyziky … záměr a úspěšný rezultát – záměr dokonaný.

*

… a jsme zase „zpátky“ … „u“ diference mezi „bytostí“ a „věcí“ … co naděláme? … nic … :-)

… ano, jak jinak: … mimo tuto diferenci není nic. Jsme si schopni vytvořit různá slova, a tedy různé pojmy – pojem „nejvyšší“ již ovšem vytvořit „schopni“ nejsme. Ovšem nikoli proto, že by se nám „nedostávalo“ adekvátních „sil a schopností“, že by náš „rozum“ a náš „jazyk“ něčeho takového nebyl schopen, že by bylo obojí vzhledem k takové „úloze“ deficientním, nýbrž jednoduše proto, že taková „úloha“ neexistuje a existovat nemůže – nemůže nám být ničím ve světě „zadána“, a tudíž takové slovo a pojem ani nepotřebujeme …

… opravdu: … na místo „jsoucno“ můžeme říkat: … „vše, s čím se můžeme setkat“ … či se předem domluvit, že tento význam a smysl pro slovo „jsoucno“ – podržíme …

… ovšem:

… lze se vůbec SETKAT s věcí …? … co říkáte? … domnívám se, že nelze.

„Věc“ se má totiž tak, že se nelze s ní setkat jinak, než tak, že se setkáte s jejím tvůrcem – s bytostí, která věc vytvořila. To je „dáno“ odlišným způsobem bytí, ve kterém se diference: „bytost/věc“, zjevuje:

… věc je nikoli „ze sebe“ a „sebou“, nýbrž „z jiného“ a „jiným“ … a jediné „jiné“, které „k“ věci „máme“ … je, jak jinak: … bytost.

Bytost je, „z“ čeho a „čím“ („veskrze-co“) věc je … a dokonce i: … („veskrze-co“) „čím“ („co“) je.

Ovšem nemaťme se:

… tento rozdíl není vskutku „esenciální“, jak víme, je „ontologický“, či: „existenciální“. Zde není „pevných“, „logických“ hranic, rozvržených „logikou“ našich „definic“ – musíme být velmi opatrní a nepropadat „logické perfekci“ (a perverzi) – paranoidní „touze po dokonalosti systému“.

Totiž:

… i každá „věc“ BYLA „bytostí“ … „věc“ je, jak „hrdě“ říkáme: … „přetvořená“ bytost – bytost jakožto „materiál-k“ věci.

Zůstává „tak-trochu“ věc bytostí? Zůstává v ní „něco“ bytostného?

Oh ano – určitě! … jak by ne! To, co v našem vytváření věcí, přeci je to, „dostat se k“ některým bytostným silám jiné bytosti tak, abychom je mohli obrátit k našim „účelům“ – a míra a hloubka tohoto „vytržení“ a „obrácení“ je pak i mírou „věcnosti“ věci. Čím více původní, „materiálovou“ bytost rozložíme, čím hlouběji její jednotlivé bytostné síly oddělíme a čím důsledněji donutíme tyto síly sloužit nám – tím je bývalá bytost do své věcnosti zanořena – tím více je věcí. V zásadě tak není „čistých“ bytostí a „čistých“ věcí … alespoň „pro nás“, pro „lidi“, pro „člověka“, jehož bytostnou silou JEST převracet jiné ve své věci.

„Čistá“ bytost a „čistá“ věc jsou pro nás jenom MEZNÍ „póly“ – „hranicemi“, za kterými začíná „mimo nás“, kde začíná „mimo-lidské“. Na straně „čisté“ bytosti stojí „vše“, s čím jsme se ještě nesetkali, na straně „čisté“ věci, pak leží NE-bytí … „odpad“ vyčerpanosti bytostných sil, jež jsme z věci vytěžili, „absorbovali“ až k „definitivní“ smrti:

… a „mezi“ těmito „póly“ se pne „spektrum“, které se kdesi ve svém středu „láme“ na „polospektrum“ bytostného a věcného …

… my lidé jsme tak, že otevíráme svět jakožto toto spektrum, „v“ němž necháváme „pohybovat se“ vše, s čím se setkáváme, a „ve“ kterém se pohybujeme i my sami. Otevíráme svět tímto způsobem, protože je to způsob „náš“.

A odtud?

Setkáváme se s bytostmi. Bytosti vstupují „do“ našeho „spektra“ – a my je buď „necháme-být“, i když vždy-již, svým „vstupem“ do našeho „zorného pole“, tak-či-onak věcmi jsou, při jejich bytostnosti, anebo je přetvoříme ve své věci …

… to, co jakožto toto „spektrum“ otevíráme – tedy přirozený svět – je tedy původně světem bytostí. Bytosti do našeho „zorného pole“ vstupují „jako“ bytosti, avšak vstupují vždy-již tím do „minového pole“, jež je na každém jejich dalším kroku ohrožuje tím, že budou „pře-vráceny-přes“ dělící „osu“ ke svému zvěcnění – „lidská sudba“? … jistě: … „lidská“ …

… setkáváme se tedy s věcmi? … nikoliv – setkáváme se, „veskrze“ věci, již jen a jen s jejich tvůrci. S věcmi se již setkat nelze – tedy nikoli „plně“, a tudíž: … „jako“ s bytostmi. Setkáváme se s nimi jenom „díky“ a „veskrze“ to, co „v nich“ ZBYLO bytostného …

… a tedy? … (!!!) …

… „veskrze to“, co je „drží-při“ bytí … co je z toho, co z nich „zbylo“, VÁŽE k jejich tvůrci, totiž ke mě či k jinému člověku, kteří jsme ji vytvořili …

*

… teprve nyní, při tomto uvědomění, lze snad porozumět, „co“ to může být: … „umění“ …

„Zorné pole“ naší zvěcňující „moci“, jež je „tak-jako-tak“ naší „sudbou“, je, jako nakonec „vše“, s čím se skutečně setkáváme, otevřeným „analogovým spektrem“ … určitě není „černobílé“ – v ostrých hranách „exkluzivity“ – jde o zcela „jasnou sudbu“, která je „permanentní volbou“:

… JAK „děláme“ své „věci“ … když je „dělat musíme“ – musí námi „svět“ protékat jako „trávicím traktem“, anebo „s-ním“ můžeme pobývat? Musíme věci „stravovat“, anebo je nám otevřeno „s-nimi“ bydlet? … mohou věci znovu „obytostnět“? … „zbytostnět“? … Můžeme jim to „dovolit“? … můžeme je takovými „předem“ udělat a dělat? …??? …

(snad pokračování :-)

GeoN