"Co jsem vyslechl v bečce od jablek" - Robert Louis Stevenson

ÚČEL …

Proč, nač, pro koho, s kým a jak. Tedy k čemu dům slouží, komu slouží, kým je postavený, s kým jsme jej dělali, jak jsme jej dělali a kdy. :-) Jak říká jeden (post-) barokní mudřec: „Dum vivimus vivamus et ex privata industria.“ … „Dokud žijeme, žijme naplno a z vlastního přičinění.“ Je to sice složenina ze dvou citátů, ale je to taková radostná složenina, takový milý vyšlismus. Je v něm vůle (práce), je v něm plné žití (bytí), a i když se to leckomu může zdát omleté … tak v něm je asi všechno, čeho by se mohl dočkat nejeden člověk barokní, ale i ten „současný“. Není tam žádný Bůh a žádný osud, žádné něco za tělem a pod tělem, pod zemí a v mezizemí, nad zemí. Prosté na zemi a ve světě právě teď a tady, v jednom-našem životě lidském, nebo ve více životech, v sou-časnosti. Takto psáno jest na domě, o kterém bude řeč v následujících třech článečcích.

Je to sedm měsíců, od doby, co jsme byli přizváni ke (spolu-) práci na tomto domě. Tehdy to bylo šest měsíců od mrtvice, teď je těch měsíců třináct, skoro čtrnáct, a máme hotovo. Řeknu vám, je to docela fajn pocit, že (!) jsme to zvládli, a to ještě vůbec netušíte, jak (!) jsme to zvládli. :-)

BÝVALA TO KDYSI VÝROBNA FORMIČEK NA VÁNOČNÍ CUKROVÍ.

Až/než se naskytl takový jeden čerstvě „rozvedený“ chlapík, který ji koupil, tuhle starou výrobnu. Převezl do ní všechny svoje věci z jednoho velikého domu, který nakonec úplně osiřel, a pak se nastěhoval do garsonky u Národního divadla. :-) Uběhlo pár let, než si chlapík, který se mezitím znovu oženil, řekl, že by tam mohl něco postavit, třeba byty a k nim parkování, bydlení totiž docela vynáší. No, záměr pěkný, jen ti úředníci na to nekývli, že prý v domě musí být ještě nějaké služby prospěšné či prospívající okolí, třeba krámek, kreativní atelier, nebo ordinace. Tak jest určeno, nařízeno a předepsáno územním plánem. Paní kolegyně-architektka na to byla tehdy docela sama, chudák, na celé to rozvrhování domu. A prý se dost natrápila s tím, než dospěli k jakémus-takémus souladu. Ale dopadlo to tak, jak to asi dopadnout mělo a muselo: v horních patrech byty, dole k nim garáže, dvě malé provozovny a trocha kanceláří, vertikálně vzato, někde mezi byty a garážemi.

Malý zelený dvorek …

Tak to vidíte, dům slouží nejen svému majiteli a obyvatelům v něm, ale i svému okolí. A chtělo by se mi říci, že především, neb jaké jsou domy, taková je ulice, takové je či může být město, a taková je v koncích naše kultura a … my.

Neboť co vidí (hodnotí) takový jeden (cizinec) ocitnuv se ve světě – v místě, jenž ještě neviděl? Domy, ulice, náměstí, parky … tedy různé menší či větší části měst, nějak poskládané a jaksi vypadající.

Mohli bychom tomu říkat způsob našeho „bydlení“, či, jak by řekl j. N, „pobývání“. Právě toto bychom mohli nazývat architekturou (a urbanismem), neboť architektura má nástroje k tomu, aby vyjádřila naši kulturu (lépe „kulturu našeho pobývání“). Je to zmatené? Tak trošku z jiné strany – domy a města „jsou my“, aby nás jiní uzřeli a uviděli, abychom se my „ukázali“, a taky … abychom viděli sami sebe. Leč o vidění-a-vyznění příště.

Ach! ještě dvorek! … bez dvorku by to jistě nešlo! Tedy dvorek, je malý, vnitřní a zelený, jak jen to uprostřed města a na střeše garáží lze, dvorek tajemný, jako Trnkova zahrada za zdí, se slony, květinami, velrybou a malým mužíčkem s černým kloboučkem …

Čtyři lidé se na věci podíleli, někdy u kávy, při čaji, u moučníku, birellu, červené limonády, kofoly, před obrazovkou, ve vlaku, v kavárně, kolárně, po mrtvici … jakoby se nechumelilo. Stačí, když je jeden Hybatelem, druhý-třetí-čtvrtý-až-en-tý Hybný, či už v Pohybu, a trocha jídla a pití. Intelektuálové byli vždycky žízniví a hladoví. :-)

Je podzim, padá listí … přezvěst tichého tlení a rozkladu … aby na jaře vše mohlo začít zas řvát. :)

*

Velkolepý den

Přinesl jsem vodu ze studánky

Nasbíral dříví do kamen

Popovídal si se sousedem

Slunce zapadá.

Velkolepý den

(Nanao Sakaki, překlad Jiří Wein)

Poznámky …

* Nadpis článku je z jedné kapitoly z knížky „Poklad na ostrově“ od R. L. Stevensona. My to teď čteme v rámci rekonvalescence, je to j. N oblíbená knížka, já ji nikdy nečetla, jako dítě jsem viděla seriál, který si pamatuji jen velmi matně.