Zákoutí s mokrou omítkou

Naprostá a úplná statika, žádná dynamika … „ZÁKOUTÍ S MOKROU OMÍTKOU“. Nejkrásnější odstíny šedo-něco, co jsem kdy viděla, a na živo to bylo ještě hezčí. … A v rygol rozbitý beton … omítky hrubé už hladit nebudem, víc praskají a špatně schnou. (Fotka je klikací.)

DŮM V BYLANECH

… býval kdysi „pro všechny“, býval středem společenského dění. Byl hospodou, později Sokolem. Je to půdorysně velmi jednoduchý dům. V podzemí jsou rozsáhlé klenuté sklepy, z části zasypané, nad zemí „sál“ (se stropem vysokým tři a půl metru) a zázemí oddělené nosnou zdí. A drobný „italský“ dvorek s přístavbou. No … a pak přišla devadesátá léta dvacátého století, „divoký čas“, kdy nikdo až tak pravidla neřešil. Dům prodali. Co bylo staré a poctivé, předělali na nové a vachrlaté. Zazdili, přezdili, ubourali, zasypali … podivně, neuvážlivě a nevratně. Nepomohli. Kdyby to nechali tak, jak to bylo, nemuseli jsme se mořit s předěláváním toho, co předělali. Ach jo … no, co se dá dělat, náš první micro-developement bude holt trochu „víc sraní“.; -)