Cesta tašek (1) lemována jest odříkáním, únavou a strachem z výšek.

*

Ze střechy na lešení, z lešení na zem … a ty, co jsou rozložené na krovu vysoko, pak pokládáme na půdu, z půdy na lešení a z lešení na zem. Ruce máme vytahané jak orangutani; visíme na lešení a ve třech sundáváme tašky.

Mohlo by se zdát, že začínám od konce – fotkami hotové střechy … jenže, ono to těma taškama začalo. 8-) … Rozhodli jsme se vrátit staré tašky na jejich původní místo, na starý krov, nejen proto, že jsme chtěli ušetřit, ale bylo nám líto vyhodit TOLIK dobrých tašek! … Bylo to pošetilé rozhodnutí? Jak tak na to koukám, naživo i na fotkách, nemyslím si to, i po té masivní dřině. :-) … Jeden trochu děsivý pohled na všechny tašky už dole na zemi ... tašky kam se podíváš ...

Ve své různobarevné věkovité pestrosti velmi dobře vypadají a ke starému domu se hodí, možná lépe než nové, dodávají mu takový … francouzský šmrnc, řekla bych. :-) Je to „bydlivá poezie“ … „básně psané životem námi obydlených věcí“; naším životem (časem), který s nimi sdílíme, a tím je „oživujeme“. :-) … Takové resuscitované tašky na střeše „ještě nadělají pěknou parádu“, jak by řekla moje babička; a nejen ve smyslu toho jak vypadají, ale i toho, jak dlouho budou sloužit. Kdysi jsem jí vytahovala jedny staré šaty za druhými, doslova jsem jí brakovala skříně na půdě; a tohle je podobný „moment“, podobný čin, jen ve větším a vztažený k domu. :-)

Hodně jsme jich cestou dolů rozbili …

… plakali nad každým ulomeným rohem, nad každým zbytečným škrábnutím, protože za každou poškozenou tašku jsme museli sehnat náhradní. To znamenalo prohledat inzeráty na bazoši v okolí, někde u někoho prohrabat hromadu tašek rozličného opotřebení, různého stáří, barvy, síly a váhy a odvézt je k nám domů. Jak jsme zjistili, ony totiž nejsou tašky, jako tašky – po druhé válce je vyráběli tenčí a lehčí; a taky křehčí, než po té první. Tisíc tašek jsme takhle posbírali a opatrně převezli Felicií; vyšly tip-ťop, pár jich dokonce zbylo … Dnes se vyrábějí pod názvem Standard a jsou jednozámkové – s jedním zobáčkem na zádech pro pověšení na lať.

Mytí a čištění …

Tašky byly po těch letech pod nebesy pěkně zahnojené; špinavé jak bota, zelené, šedé, zarostlé lišejníky a mechem. Vapkovali jsme je od začátku října do začátku listopadu, dokud nezačalo mrznout, to už pak se moc nedá … :-) Chvilku nám trvalo než jsme našli správnou techniku, abychom se úplně nesedřeli. U potoka jsme rozložili staré dveře, na které jsme naskládali tašky do dvou řad, nejprve jednou stranou, pak umyté otočit na druhou; naskládat je opatrně do koleček, odvézt a úhledně složit na koleje ze dvou prken, aby neryly „držkou v zemi“; a tak pořád dokola.

Po umytí vylezl ztvrdlý cement, kterým tašky spojovali k sobě … Ráda bych věděla, koho to kdy napadlo – podmazávat tašky cementem (rozuměj „tekutým cementovým pojivem“), který ztuhne na kámen. Některé jsme od sebe vůbec nedostali, vytvořily souvislý keramický kobereček, který jsme mohli tak akorát rozšlapat. Jen pro info – tašky není nutným spojovat! Na latích volně visí a vzájemným překrytím a vahou se tuží! :-)

S trochou neskromnosti můžu napsat, že máme nejkrásnější střechu v Holetíně. :-)

A udělali jsme si ji (skoro) sami! :o) (S pokládkou tašek a klempířskými prvky nám pomohli „místňáci“, Jarda s Michalem.) … Byl to vlastně „nápad“ dvou lidí – tesaře Martina a střechaře pana Černého, jednoduše na nás neměli čas a řekli, že si ji máme udělat sami a že nám řeknou jak. Přišli, ukázali a bylo. :-) … Cesta k ní sice byla trochu hrbolatá (dvakrát reklamovaná wapka nám asi už zůstane, taková prkotina!), ale bez větších zkušeností jsme zřejmě nemohli udělat víc. Něco jsme se tou „cestou“ naučili a to se počítá. 👍 Jen tak mimochod … počítali jsme, kolikrát každou jednu tašku jsme obrátit v ruce museli, a vyšlo nám v základu patnáctkrát, místy vícekrát …