Ze šuplíku
archi: ... stále, zdá se ... (2)
… permanentně nedokončený … (2)
Pokračování druhé ze tří, komentáře opět zavřené, jako všude. :o) (Nějak mě ty sítě v poslední době nebaví … je leden, to je vždycky divný čas, plný únavy a trochy třasu … a tak čekám na únor, na první skřeky jara … Přežili jsme zimu na stavbě, na plynových bombách a s malými kamínkami. Jupí. Snad brzo přidám víc, teď mám tak akorát sílu na prohrabování textů po Jirkovi a focení. Takže asi dobrý. :-) Pěkné Blue Monday
11.02.2007
… permanentně nedokončený … (2)
… stalinismus – jistě: … „dav“ stvořený marxismem musel být zvládnut a ovládnut. Musel být uzavřen do nových „okovů“ zcela nebývalé síly, intenzity a kvality. „Kvality“ přímé a zcela „bez skrupulí“ … oh, ne … zde ještě ne, ještě „to nešlo“ (!!!) …
Intelektuál, jakožto „určovatel“ pravidel řeči, musel být nahrazen – ovšem proboha „kým“ a „čím“? Jak umlčet řeč i jednání – v jednom a tomtéž?
Jistě:
„… kašleme na řeč! … jednání „umlčíme“ jedině jednáním! …“
… už bylo dost „žvanění“ … je třeba „činů„.
Již zde je intelektuál „pasován“ … a nakonec i „objektivně“ proměněn ve „žvanila“ … a v nepřítele, zatímco „dav-lid-proletář“ halasně tleskal, přikyvoval … možná i „ryčel“ nadšením – intelektuál: … „první“ a podstatný „viník“ jeho „ujařmění“ byl „odsouzen“. Mělo to zcela jistě svou „logiku“, i když tato „logika“ nijak nezapadala do „Logiky“ marxovské. „Lid-proletář“ se sice ukazoval ve svých skutečných systémových určeních, a tedy „neuskutečňoval“ žádnou „revoluci“, avšak zato se zcela spolehlivě proti „zdroji“ a skutečnému nositeli této „revoluce“ jakožto první vrstvy reformace osvícenství obracel. Jestliže v prostředí Ruska generuje totalizovaný státní kapitalismus jakožto instrument lokální industrializace, ve kterou se „revoluce“ proměnila již Leninovou reformulací základních tezí marxismu, pak v situaci západní Evropy přistupuje, mezi válkami, tentýž „Lid-proletář“ na první náznaky „sociálního smíru“. Ve dvacátých letech, v situaci občanské války a hospodářského rozvratu, se tak právě proti původnímu „socialistickému“ intelektuálovi formuje zcela nová státně vlastnická byrokratická elita, která v koncích najde svého „vůdce“ ve Stalinovi – a právě tato nová, z „Lidu-proletáře“ vzešlá, elita je tím, kdo se plnou silou proti původnímu osvícensko-socialistickému intelektuálovi obrací, dílem ho vybíjí a dílem vyhání. Vyhání kam? Jistě: právě do oné „západní“ Evropy – přesně a hlavně do Rakouska, Německa dílem do Francie.
Druhá reformace osvícenství je tak v zásadě provedena – osvícenství je převráceno ve stalinismus jakožto industrializační kult. Jestliže již Lenin „redukoval“ vizi socialismu na „Vládu sovětů plus elektrifikaci“, pak stalinismus je „konceptem“, který tentýž „socialismus“ převrací v industrializaci doslova „za každou cenu“ – a tato industrializace také byla v zásadě jediným smyslem a účelem „věci“. Lokální, novou ruskou elitou, jež byla v zásadě elitou buržoazně vlastnickou, ovládaná industrializace, jež není závislou na cizím vnějším kapitálu a zdrojích (cosi podobného se pak dílem paralelně, dílem následně děje kupříkladu i v Číně na „rozvrhu“ maoismu).
Stalinský „nový člověk“, kterého je třeba vytvořit, je tak člověk „industrializovaný“ – člověk výkonný a efektivní, „uspořádaný“ a „racionální“. Stalinismus jakožto industrializační kult je tak v tomtéž kultem industriality, kultem industriálna, kultem stroje a jeho fungování. „Nový člověk“ a „nová doba“ je dobou …
… fungování a funkce …
… do kterého je tento „nový člověk“ sám začleněn, funkčně „v-budován“, právě a jen jakožto:
… svazek funkcí …
… funkci „fyzikálních“, funkcí „biologických“, funkcí „sociálních“.
Redukce na funkce, redukce „světa“ na funkce a fungování je tak konečným výstupem osvícenství …. vůbec.
*
Ovšem jistě zde není jenom stalinismus jakožto verze druhé a poslední „revize“ osvícenského „projektu“. Ony druhá „verze“ se odehrává „teoreticky“, a to opět v Německu – v oné „říši Ducha“, které se, zatím, nedostalo „skutečných Dějin“, a v níž tedy „běží“ „Dějiny Nejskutečnější“. Ovšem zde, v Německu se neodehraje jenom tato „druhá verze“, nýbrž se zde odehraje definitivní „bitva“ onoho „titánského souboje o podstatu jsoucího“, která začala kdesi v hloubce počátků „Dějin“ …
… v Platónově řeči ústy jeho „maskota“ Sokrata.
Redukcí „světa“ na funkci a fungování je totiž evropský platonismus, a tedy evropská filosofická (a nejenom filosofická) metafyzika, završen – je dotažen do svého extrému, do své absurdity, jež již nemohla být a nemůže být překročena … či chcete-li: „překonána“.
Proč?
Jednoduše proto, že hypostazované „ideje“ se prostřednictvím svého převratu ve „funkce“ stávají jakoby-skutečností, jakoby se „skutečně vracejí do světa“, který „formují“, který „skutečně tvarují“ …
… hrozivou skutečností je ovšem to, že se tak … v moderní technice … skutečně děje.
Může se to zdá „podivným“, ale ve „funkcích“ a „fungování“ se platónské „ideje“ skutečně ZMOCŇUJÍ světa, aby ho „z-formovaly“, aby mu „daly“ – a mnohem spíše: … VNUTILY … – svůj „tvar“. Právě zde a především zde je odpověď na otázku, kterou s kroucením hlavou mnozí mohou položit:
„Co má evropská metafyzika společného s technikou? “
Odpověď je prostá:
… evropská metafyzika, Platónem počínaje, je (stala se) TEORETICKÝM projektem techniky, který je v této technice REALIZOVÁN jakožto realizace světa – jakožto převrat světa ve věc, a to včetně a především:
… „člověka samotného“.
Stalinismus byl první „verzí“ této definitivní realizace metafyziky jakožto projektu zvěcnění světa. Druhá, zcela „praktická“ verze TÉHOŽ se odvíjela na druhé straně „Oceánu“ – ve Spojených státech, kde jinde – na „blueprintu“ anglosaského protestantsko-osvícenského „prakticismu“ a „empirismu“ v podobě taylorismu, fordismu a všech dalších koncepcí „racionální společnosti“, „ekonomického člověka“ a tak dále, přičemž rozhodně nelze vyloučit, že i samotný stalinismus tyto americké vlivy aktivně recipoval a integroval do svých „koncepcí“, protože s ním byly:
… v zásadě plně KOMPATIBILNÍ.
Mezi tyto dvě „praktické realizace“ pak byla položena „Evropa“ – a dominantě díky svému „Osudu“ :-) – Německo. Evropa jakožto drcené zrno mezi dvěma mlýnskými kameny „realizace“ téhož – mezi dvěma žentoury téže REALIZACE.
A „do“ této Evropy, a „do“ toho Německa přicházejí, se svými zbytkovými (dílem, ale opravdu jen: DÍLEM) ještě v druhém kroku „nereformovanými“ marxisticko-osvícenskými „vizemi“ Stalinovi utečenci. Ovšem nemylme se – běželo sice o „utečence“ a „vyhnance“ stalinismu a před stalinismem, avšak zároveň a v jednom to byli jeho:
… PROJEKTANTI.
V Evropě, tedy po výtce v Německu, a tedy i ve Střední Evropě – se tak mísí a střetává hned několik „větví“ různě reformovaného osvícenství. Zbytečky, „duchové“ osvícenství původního, původní Marxova reformace osvícenství, „druhá“ a definitivní reformace Lenin-Stalinova a konečně i první „praktické“ výsledky „americké zkušenosti“ s „racionální společností“. Šlo o podivuhodnou „směs“, ve které nakonec krystalizovaly a vykrystalizovaly dvě „strany“:
1. … „smutná“, po výtce „moderní“ tendence k původnímu osvícenství, či spíše ke „vzpomínkám“ na něj, které jsou drceny aktuální realizací a „racionalizací“ a ke kterým se připojují, opravdu jen zdánlivě protismyslně, z zbytky původního marxismu.
2. … a všechny verze sekundárně reformovaného osvícenství nesené jedinou společnou „kompatibilitou“, jediným a nejsilnějším a SKUTEČNÝM pojítkem: … technizací, „racionalizací“, realizací shrnutou pod z osvícenství přejatého symbolu slova:
… „pokrok“.
Jistě, jak by ne: … teprve zde se definitivně formuje vlastně již jen pseudo-pojmová, a mnohem spíše symbolicko-náboženská, identifikace „pokroku“ a technizace. Teprve zde a NYNÍ se z pod příkrovu různých verzí osvícenských ideologií formuje:
… ideologie techniky jakožto funkcionalizace světa … (!!!)
Již tehdy kupříkladu nemá smysl mluvit o nějak „kompaktní“ levici, protože i ta je vnitřně rozdělena podle tohoto klíče. Na jedné straně stojí „stará“ marxovská „humanistická“ levice, která je z velké časti representovaná kruhem Frankfurtské školy absorbující vlivy Heideggerovy, vlivy moderní psychologie a sociologie a mající v zásadě blízký vztah k intelektuálně stabilnějším, i když stále marxovsky radikálnějším, složkám evropské sociální demokracie – zatímco na straně druhé stojí levice sekundárně reformovaná, levice vztahující se k „radikálním“ levicovým stranám, stranám komunistickým a postupně se stalinizujícím, levice, která již téměř zcela rezignuje na marxovský osvícenský humanismus a jež je již vedena jen a jen výše zmíněnou „ideou pokroku“ …
… jakožto technizace a funkcionalizace …
… jež je tou „pravdou revoluční odpovědí“, tím „pravým revolučním činem“ ve „tvorbě nového světa“ a „nového člověka“, který „žije“ uvnitř „racionálně zorganizované“ společnosti, jež je definitivně očištěna od všech „zbytečností“, od všech „falešných ozdob“ …
… „člověk-stroj“, který „bydlí“ v „domě-stroji“, a žije uvnitř „společnosti-stroje“.
Původní ideologické „napětí“ tak jakoby sublimuje, ustupuje do pozadí – tato „idea“ a tento „ideál“, který je následně i absurdně estetizován a moralizován, se totiž „hodí“ jak oné sekundárně reformované „levici“, tak i kapitalistickému podnikateli onoho opravdu „moderního střihu“, kterého u nás symbolizuje třeba Tomáš Baťa. Vlastně již post-osvícenská společnost je tak jakoby jak civilizačně, tak i kulturně:
… korporalizována …
… tvoří jeden jediný „korpus“, který je „kvalitativně homogenní“ tak, že má jen své jednotlivé „spolu-pracující“ a tedy „spolu-fungující údy“, jež spolu nevstupují do jakéhokoli „sporu“, protože tvoří jednolitý „funkční celek“ …
… od toho neposlednějšího šroubečku a matičky až k řídící kanceláři, jež jako výtah putuje po systému, který je z ní řízen. Uvnitř tohoto funkčně homogenního celku tak již v zásadě není rozdílu mezi nějakým „dělníkem“ a „kapitalistou“, natož aby byl mezi nimi nějaký „spor“ či „konflikt“ – technický celek fungování tento konflikt eliminoval stejně, jako v zásadě eliminuje všechny kvalitativní rozdíly „atributů“ – jak „dělník“, tak i „kapitalista“ fungují v tomtéž stroji, pouze s tím rozdílem, že se liší ve svém funkčním „místě“ a „pozici“, a tedy i ve svých:
… funkčních vstupech a výstupech …
… které konkretizují jejich funkční vstupy/výstupy „obecné“ a „sdílené“. Veškerá „pravice“ a „levice“ tak zcela „hladce“ splývá v technicky „řízeném“ funkčním a fungujícím „ráji“. Spadne sem zcela hladce jak americký moderní kapitalismus, tak i korporativní fašismus „lehčí úpravy“ ve družné shodě s tím nejdivočejším stalinismem třicátými lety počínaje a naší československou „normalizací“ konče.
A teoretickým, zaměřeným a reflektovaným (!), zřídlem tohoto „ráje na zemi“ beze sporu byla meziválečná, zdrojově, formálně a rétoricky stále levicová, umělecká a hlavně architektonická „avantgarda“, které úhrnně říkáme:
… funkcionalismus.
Vzhledem k výše řečenému se nemůžeme nijak divit eufemisticky řečeno: „pružnosti“, této „avantgardy“. Je zcela pochopitelné, že byla schopna se „angažovat“ v projektech a vizích, které se mohly stále ohánět frázemi o radikálně „demokratickém“ bydlení a životě „lidu“, i když vždy šlo jen a jen o „organizaci“ a „ustájení“ mas pracovní síly, a zároveň „sloužit“ a nechat se doslova „živit“ všemi kapitalisty, kteří v rámci „módy“ modernosti a moderního kapitalismu k tomu byli ochotni, aby tak zvýraznili svou jinakost, a to bez ohledu vůči komu a čemu. Dokonce i všechny „vlajkové lodi“ funkcionalismu v podobě „exemplárních“ funkcionalistických vil dokonale zapadají do kontextu této ideologie, a to včetně jejich „řemeslnické“, opět doslova korporativní, perfekce návrhem dispozic počínaje a poslední kličkou na kuchyňské skřínce konče. Téměř s „funkcionalistickou precizností“ sem „sedí“ i, dnes již „tradiční“ :-), zvýrazňování „řemesla“ a „řemeslné dokonalosti“ a především:
… pokrytecká de-intelektualizace intelektuála …
… a jeho sebekladení se jako „pouhého řemeslníka“, či v případě architekta: „zedníka“ – to vše v prudkém kontrastu s doslova elitářsky pojatou intelektualistickou, a to precizně – téměř hystericky – projektovanou, estetikou, „prostorovou“ abstrakci, pohrdáním zdobností, vylučováním konkrétních prvků a motivů, symboliky a významové konkrétnosti. Extrémně intelektualistická je samozřejmě i sama představa o „konstruování prostoru“ či „prostorů“ – samotné mluvení „o prostorech“, jež zde má své kořeny a které plynule navazuje na některé, v zásadě extrémní osvícenské představy, tendence ke „kvantifikací“ v kvalitativní homogenitě zbavené veškeré konkrétní lidskosti a přirozenosti a vytváření kontrastů vůči přirozenému lidskému prostředí, proti všemu tomu, co se pokoušíme značit jako: „přirozený svět“. Sama tato extrémně intelektualistická, v zásadě pythagorejsko-platónská, geometrická redukce „světa“ kopírující jeho funkcionalizaci je tak ideologií a pseudo-estetikou extrémního zvěcnění člověka, a tedy ryzího technického násilí, jež je aplikováno jako kontinuum prosakující i do těch nejmeznějších štěrbinek. Extrémní intelektualismus a v zásadě subjektivismus a individualismus na straně „tvůrce“ je tak v zásadě utajován a zapírán ve prospěch „pohlcení ideou“ na straně „díla“, a tedy i „korpusu“, kterému „tvůrce“, opět směšně-pateticky a precizně „utajeně“ … „slouží“ a doslova: „posluhuje“.
*
Ovšem mezi válkami nebyla pouze dokončena tato poslední reformace osvícenství, nýbrž i něco daleko, pro naši aktualitu, důležitějšího a významnějšího – totiž, jak jistě tušíme:
… nacismus.
Nacismus není totiž nějaký krotký fašismus. Fašismus ještě docela ladí s pozdním moderním osvícenstvím právě svým korporativismem, „národní ideou“ a představou korporativní „národní sociální spravedlnosti“. Nacismus sice toto vše rovněž zahrnuje, avšak daleksáhle kvalitativně překračuje – meziválečné Německo totiž bylo skutečně tím, kdo ze všech nejintenzivněji stál mezi dvěma podobami téhož „zla“ a kdo těmi to jeho podobami vnitřně doslova „rozerván“ – na jedné straně rodící se americká „racionální společnost“ na straně druhé stalinismus.
Co si zvolit? Existovala nějaká „třetí“ a vlastně a skutečně jen DRUHÁ možnost? Existovala nějaká alternativa k onomu dvojtvářnému peklu?
Neexistovala … a nebyl jí ani italský, či další kontinentální, fašismus. Německo si svou alternativu muselo vytvořit. což mohlo udělat jedině tak, že škrtlo osvícenství „en bloc“ – se vším všudy.
Ovšem jak udělat „něco takového“? „Snadno“ – je třeba ho vytrhnout i se všemi jeho kořeny, a to až k samotným nejhlubším předkům a počátkům v celku jeho „podzemním“ kořenném větvení. Nacismus na tento „problém“ řešil v zásadě „instinktivně“ a jednoduše – usiluje se jakoby zpětně-navázat na německé „před“-metafyzické „bytí“ s využitím jistých spodních, „zjevnému“ osvícenství paralelních, proudů německé tradiční kulturnosti, ve kterých ovšem nebyli Němci nijakou výjimkou.
Nacismus tak „volil“, romantismem připravený, „návrat k přirozeným kořenům původního germánství“ – jistě, že šlo naprosto fantastickou slátaninu, avšak tato slátanina byla velmi vhodným ideologickým instrumentem, jak vyřadit metafyzickou tradici v kulturnosti německého etnika, tedy nejenom Němců samotného výmarského Německa, jako celek. V tomto „principu“ tak byl nacismus především proti-křesťanský, a to bez ohledu na konfesi, protože tímto proti-křesťanským „principem“ byla vyřazena tradice osvícenská, a to i se všemi svými reformacemi, docela automaticky a bez velké intelektuální a kulturní práce – nacismus se jistě nepotřeboval nijak „zdržovat“, jako jeho protivníci totiž byl, jak by ne, především:
… ideologií „činu“ …
… a jako skvělý instrument „konstrukce“ a „provokace“ tohoto „činu“ se přihodilo židovství jakožto sjednocující titul pro oba, zdánlivě proti sobě stojící, protivníky:
… pro americký „racionální“ kapitalismus a stalinismus …
… titul, který dostal tvar ve slově: … „židobolševismus“.
Do značné míry se situace jen nabízela – velmi citelnou přítomností amerického kapitálu v poversailleském Německu, jež fungovala jako tunel pro dovoz americké krize, silná německá komunistická strana s citelným pro-stalinistickým křídlem … to vše sečteno pod jmenovatelem „klasického“ křesťansko-osvícenského antisemitismu.
Nacismu se tak průlom do osvícenské tradice Evropy téměř zcela hladce daří s takovou razancí, že dodnes žasneme, ale pokud vezmeme na vědomí všechny okolnosti, zde zmíněné, tak tento úžas nemusí být zas-až-tak velký. Stejně tak nás nijak neudiví, že nacisté okamžitě po převzetí moci nastartovali mohutný děj:
… modernizace a technizace …
… Německa jakožto totálního sociálního „organismu“-stroje, a to právě ze zdrojů (technických a intelektuálních), které zde zanechal meziválečný, především americký, kapitál – nacisté byli schopni ve zcela závratném tempu realizovat nejmodernější ekonomiku a průmysl v Evropě, a to díky „vynálezům“ svých úhlavních protivníků … prostředky:
… radikální technizace a funkcionalizace … člověka a jeho světa – přesně v těch významech a stylu, jak tomu bylo ve stalinském Rusku, v „racionální“ Americe, a tedy ve stylu té ideologie, kterou vytvořily a rozvíjely výše zmíněné meziválečné „avantgardy“. Překvapujícím by se mohlo zdát, že celý tento stroj funkcionalizace mohli nacisté uskutečnit jen a jen prostřednictvím vlastní …
… de-nacifikace.
Jistě: … samotní nacisté museli ustoupit, že svých anti-osvícenských, a tedy anti-metafyzických, „kašovitých“ intencí proto, aby byli připuštěni k moci stávajícím estabilishmentem (kapitálovým, průmyslovým i vojensko-státním) – museli potlačit příliš ostré „národně-sociální“ aspekty a přizpůsobit se potřebám a intencím národního německého kapitálu. Tato auto-de-nacifikace vyvrcholila „nocí dlouhých nožů“, nacismus tak byl „normalizován“ právě a především k potřebám tvorby a generace oné moderní technologizace.
A k moderní technologizaci patří jednoznačně – válka. Válka, jako rozpoutání „sil“, které jsou „podstatou“ moderny v jejím nejniternějším jádru. Nacisté hubí své formální protivníky, aby nasávali a zužitkovali jejich nejniternější a nejesenciálnější ideologie a techniky …
… oh ano, jistě:
… Bauhaus … :-)
Legendární Bauhaus – zřídlo a urquelle … ovšem zas-až-tak „urquelle“ to nebyl, jak víme – ten je spíše a mnohem dále „na východ“ od Bauhausu. Bauhaus je tak mnohem spíše jakousi „jímkou“ a „mixérem“. Nemůžeme se divit, že nacisté nemohli toto „zřídlo“ opravdu „extra“ vystát a že ho hned 11 dubna 1933, tedy hned-jak-mohli, ucpali svou těžkou botou …
… šlo zde sice o potlačení protivníka, avšak o protivníka na tomtéž „hřišti“ a v téže „hře“, a tudíž mnohem spíše KONKURENTA (!), který byl s nacismem v zásadě STEJNORODÝ, ne-li IDENTICKÝ. Ironie dějin, že ano? Ale tato ironie jen tak nekončí a neskončí – právě díky inverzi a averzi nacistů vůči dotyčným „avantgardám“ se mohla v jeho kontextu rozvinout mnohem lidštější a přirozenější architektura, jejímž nejznámějším tvůrcem a představitelem je Albert Speer. „Ve skutečnosti“ bychom totiž řekli, že skutečné podstatě nacismu, to jest onomu rozpoutání modernosti, mnohem více sluší právě to, co vylo rozvíjeno v kontextu Bauhausu stejně jako stalinismu by mnohem více „sedl“ ruský „revoluční“ konstruktivismus. Ovšem potíž byla, jak v případě stalinismu, tak i v případě nacismu, „subjektivního“ charakteru …
… tkvěla v „subjektivitě tvůrců“ daných konceptů, nikoli v konceptech samotných – v „subjektivitě“, jež byla charakteristicky intelektuálně-intelektuálská, a tedy (… tehdy ještě – kde loňské sněhy jsou! :-) v zásadě vzpurná a těžko ovladatelná. Tito „tvůrci“ museli být nejdříve „ochočeni“, což se ovšem stalo skutečností až po válce – a svého vrcholu dosahuje tato „domestikace intelektuála“ právě v naší „blažené“ přítomnosti, přeci jenom „chov“ si vyžaduje nějaký čas a pár „chovných generací“, než jsou vyselektováni ti „praví“ jednotlivci. Akutní nacismus bylo přeci jenom opravdu pionýrské a průkopnické hnutí, které stálo na počátcích našeho světa.
Vypráví se, že nacismus byl poražen. Ale to je dílem velmi hluboký omyl a dílem opět ideologie – přesněji: … omyl, do kterého nás ideologie záměrně uvádí – v tom je totiž její smysl a funkce. Nacismus ve své podstatě, to jest v rozpoutání modernosti v podobě technizace a funkcionalizace, drtivě zvítězil, a to doslova:
… na všech „frontách“.
Poválečná „denacifikace“ je tak jenom pokračováním denacifikace, kterou sami na sobě začali samotní nacisté – denacifikace funkcionalismu, jeho „zmezinárodnění“ a „znadnárodnění“, jež bylo definitivně završeno destalinizací a globalizovány pády všech zbytkových „železných opon“. Dějiny nacismu tak plynule pokračují ve své „denacifikaci“ … a právě v ní. Jde o „denacifikaci“ Osvětimi, ve které funkcionalismus nabyl svého „dokonalého“ vrcholu možností – dokonalé přeměny „světa“ v plynulý, perfektně fungující tok funkcí a materiálů („dat“, nad a se kterými jsou funkce vykonávány) – přesně fungující tok, který zcela funkcionalisticky řeší a eliminuje problémy a potíže, které si „iracionalistický“ nacismus „germánského mýtu“ sám spískal.
Osvětim sama je tak v zásadě – sama-sebou-v-sobě – aktem a výkonem této „denacifikace“. Problém vyhubení celých mas obyvatelstva je řešen pomocí techniky – prostřednictvím toku fungování v jeho „nevinnosti“ a „čistotě“. v jeho „neosobnosti“ a „odosobnění“ …
… v jeho „neosobnosti“.
Funkcionalismus tak má své druhé jméno: … „eichmannismus“ – a Adolf Eichmann se stává skutečně novým „Duchem Doby“ … té naší doby, která dozajista ještě neskočila. Tímto „duchem“ jsme byli doslova všichni nakaženi – jsme jím nasáklí až do morku kostí.
GeoN, 11.02.2007, 20:45:00
•